Nevyplacení mzdy a cestovní náhrady

Co dělat, když šéf nedává výplatu?

Zaměstnanec má za vykonanou práci nárok na mzdu. Mzda je splatná vždy po vykonání práce, a to nejpozději v následujícím měsíci. Zaměstnavatel je povinen při měsíčním vyúčtování mzdy vydat zaměstnanci doklad o jednotlivých složkách mzdy.

Pokud zaměstnavatel dluží zaměstnanci mzdu, tak by se měl zaměstnanec určitě bránit. Může se totiž stát, že to časem bude zaměstnavatel považovat za samozřejmost, ovšem pro zaměstnance se bude jednat o zásadní zásah do jeho životních potřeb a může se ocitnout v těžké situaci.

Zaměstnanec by se měl zaměstnavatele nejdříve pokusit vyzvat k zaplacení mzdy, ideálně písemně, aby měl o odeslání výzvy doklad. Jestliže by zaměstnavatel nereagoval a dlužnou mzdu by neuhradil, tak je vhodné na nic nečekat a podat proti zaměstnavateli žalobu. Vyplatí se neotálet, protože neplacení mzdy zaměstnancům může být signálem špatné finanční situace zaměstnavatele. Soudně přiznaný nárok na zaplacení mzdy může zaměstnanec vymáhat vůči zaměstnavateli také exekučně.

Zákoník práce umožňuje zaměstnanci okamžitě zrušit pracovní poměr, pokud zaměstnavatel nezaplatil mzdu do 15 dnů po uplynutí splatnosti. Mzda je ze zákona splatná do konce měsíce následujícího po vykonání práce, tedy je potřeba ještě připočítat 15 dnů. Zde je potřeba odlišit termín výplaty mzdy, který může být stanoven pracovní smlouvou například ke 20. dni v měsíci. Není to však to stejné jako splatnost a pro okamžité zrušení pracovního poměru nehraje výplatní termín roli. Využití této možnosti se bude nabízet především v tom případě, kdy zaměstnanec už nebude chtít dále u tohoto zaměstnavatele pracovat. Tento postup má ovšem zásadní výhodu v tom, že zaměstnanec má navíc nárok na náhradu mzdy. Náhrada mzdy je ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Zákonem je stanovena minimální délka výpovědní doby dva měsíce. Pokud by měl zaměstnanec sjednanou delší výpovědní dobu než dva měsíce, tak mu bude náležet náhrada mzdy za tuto delší dobu.

Pokud by zaměstnavatel skončil v insolvenčním řízení, tak může zaměstnanec uplatnit své mzdové nároky u kteréhokoliv úřadu práce. Jedná se o ochranu zaměstnance, kterému místo zaměstnavatele bude za stanovených podmínek platit stát. Zaměstnanec může požadovat mzdu za 3 kalendářní měsíce. Zaměstnanec si může sám vybrat, za které měsíce v tzv. rozhodném období uplatní mzdové nároky. Tyto nároky je možné uplatnit písemně na tiskopisech úřadu práce.

Cestovní náhrady

Zaměstnanec má v případě pracovní cesty nárok na zaplacení stanovených náhrad. Jedná se o náhradu jízdních výdajů, nákladů za ubytování, stravného a případně nutných vedlejších výdajů.

Dobu a místo nástupu a ukončení cesty, způsob dopravy a ubytování by měl předem určit písemně zaměstnavatel. Současně by však měl zaměstnavatel přitom přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance.

V případě zahraniční pracovní cesty je ohledně náhrady cestovních výdajů v cizí měně rozhodující doba přechodu hranice, případně doba odletu do ciziny a příletu zpět.

Samozřejmé by mělo být proplacení jízdného za cestu hromadnou dopravou, případně za taxi. Složitější to už může být v případě použití vlastního vozidla. K tomuto je totiž potřeba dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, která může být už také přímo zakotvena v pracovní smlouvě. To znamená, že zaměstnanec nemůže bez souhlasu zaměstnavatele požadovat náhrady za použití svého automobilu. Na druhou stranu zase zaměstnavatel nemůže zaměstnance nutit, aby používal vlastní vozidlo. V případě dohody má potom zaměstnanec nárok na zaplacení tzv. amortizační úhrady za kilometr jízdy a dále za spotřebované pohonné hmoty.

Zaměstnanec má v souvislosti s pracovní cestou také nárok na zaplacení stravného, které se často nazývá jako diety. Zákoník práce přímo určuje výši stravného za každý den pracovní cesty podle počtu hodin. Nicméně pracovní nebo kolektivní smlouvou je možné zaměstnanci přiznat i vyšší částky stravného. Je potřeba dodat, že nárok na stravné vzniká v případě, že pracovní cesta trvá alespoň pět hodin. V případě zahraniční pracovní cesty má zaměstnance nárok na stravné v cizí měně. Zejména u zahraničního stravného se často jedná o vysoké částky, na které mají zaměstnanci nárok a často nejsou zaměstnavatelem vůbec vypláceny.

Zaměstnavatel je ze zákona povinen zaměstnanci poskytnout zálohu na cestovní náhrady. Zaměstnanec je tímto chráněn a měl by na záloze trvat, aby například pohonné hmoty nebyly hrazeny z jeho kapsy. Zaměstnanec naopak musí do deseti pracovních dnů po skončení pracovní cesty předložit zaměstnavateli doklady k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nespotřebovanou zálohu. Je tedy velmi důležité, aby si zaměstnanec uschoval účtenky za všechny výdaje, které mu v důsledku pracovní cesty vznikly. Následně je zaměstnavatel povinen také ve lhůtě deseti dnů od předložení dokladů provést vyúčtování a zaměstnanci proplatit veškeré cestovní náhrady.